Jizerské hory jsou obecně považovány za jedno z nejdeštivějších míst naší republiky. Místní mu někdy přezdívají “nočník Evropy”. Dešťové srážky jsou samozřejmě pravým požehnáním pro přírodu i lidi, ale právě proto je třeba s ní hospodařit, především pomocí přehrad.
Jedna taková vyrostla před více jak 100 lety v nadmořské výšce 771 m.n.m. na horním toku Černé Desné. Přehradní nádrž Souš to neměla ve svých počátcích vůbec lehké. V roce 1916, tedy necelý rok po jejím otevření, došlo totiž k velké katastrofě, když se nedaleká, rovněž sypaná, přehradní hráz na Bílé Desné protrhla a způsobila rozsáhlé škody v údolí pod ní. Že to otřáslo důvěrou zdejšího obyvatelstva v bezpečnost těchto vodních děl, netřeba podotýkat. I proto prošla v letech 1924 – 1927 rozsáhlou rekonstrukcí, aby mohla v následujících desítkách let plnit nejen svou regulační, ale i vodohospodářskou, energetickou, chovnou a po určitou dobu i rekreační úlohu. Až do sedmdesátých let minulého století totiž do lůna jizerskohorské přírody přijížděli návštěvníci toužící po neporušené přírodě. Pro ně tu vyrostly rekreační objekty a nechyběla ani půjčovna loděk.
Když bylo na počátku sedmdesátých let rozhodnuto o přeměně přehrady na rezervoár pitné vody pro blízký Jablonec nad Nisou, zůstaly na rekreační pobyty pouze vzpomínky. Pitná voda začala být jímána dodatečně zbudovaným věžovitým objektem a odváděna do 400 metrů vzdálené úpravny pitné vody. Na březích přehradní nádrže se rozhostilo hluboké ticho rušené jen šuměním větru v korunách a jedno za rok v létě rachotem vrtulníku, který do zdejších vod každoročně nasype na 100 tun mletého vápence. Překyselená voda z okolních strání totiž z podloží na dně nádrže totiž uvolňuje látky, které by pitná voda neměla obsahovat a zmíněný vápenec je dokáže neutralizovat. Pochvalují si to nejen jablonecké domácnosti, kam voda z přehrady proudí, ale i siven americký, který zdejší vody už delší dobu obývá.